„Kde v domě bezový a lipový květ, heřmánek a hadí koření, tam není bolesti, tam není mření.“

Bez černý, v místním nářečí černobejlí, bezinky, psí bez, smradlavý bez, smradinky či kozičky, patřil mezi nejoblíbenější a nejznámější léčivé rostliny. Ačkoliv nevyniká krásou či vůní, požíval mezi lidmi velké vážnosti a byla mu připisována kouzelná moc. Ve vesnickém prostředí byl nazýván selskou lékárnou. 

Od středověku byl opředen celou řadou pověr, podle kterých v něm sídlili duchové, kteří se mstili za zlo, které bylo spácháno v okolí jejich keře. Proto se bez černý často vysazoval kolem chalup a stodol. Nošení bezinek při sobě chránilo před zlem a negativními silami všeho druhu. Svatebčanům černý bez přinášel štěstí. Těhotné ženy měly líbat bezový keř, aby zajistily děťátku šťastnou budoucnost. Bezinka položená vedle polštáře přinášela klidný spánek. Křížek z bezového dřeva se dával do rakve zemřelým, bezovou hůlkou se brala míra na rakev. Černý bez také chránil před ohněm, nemocemi a zlými kouzly. Pokud někdo porazil černý bez, aniž by zasadil nový, čekala ho velká smůla. 

Plody bezu se používaly k tišení bolesti nervového původu. Pomáhaly při zánětech nervů, na snížení krevního tlaku, v syrovém stavu se používaly jako slabý projímavý prostředek. Mladé lístky smíchané 
s ječnou moukou léčily popáleniny. Práškem z rozemletých suchých listů se zastavovalo krvácení z nosu. Květy bezu se nakládaly do octa, medu a cukru k výrobě ochucených a léčivých sladidel a sirupů. Sirup se užíval jako lék při žaludečních, nervových a revmatických bolestech.